Co se mi líbí
Tady najdete ukázky mých oblíbených básní různých autorů.
Jana bude brzy sbírat lipový květ (Miloš Doležal)
Zpívej (Irena Topinková)
K. Čapek - Velká kočičí pohádka / 5 (i když to není básnička...:-))
Lenka Ridzoňová - Modlitba letní
Antoine de Saint - Exupéry: Modlitba (Prosba za všední den)
PAVEL POKORNÝ
Modlitba
Pane Bože,
útočíš na mne, abych se smířil.
Se všemi a se vším.
Nechat velkorysou milost, ať překryje vše zlé a špatné.
Obejmout každého a přijmout, přijmout bez výhrad.
Snad i smrt.
Snad i sebe.
Útočíš na mne, ale já vzdoruji.
Možná k takovému smíru mi schází víra a odvaha.
Možná se bojím, abych neskončil jen u laciné smířlivosti.
Dej mi prosím Ducha víry a odvahy se nesmířit,
ale zastat se pohrdaného,
ctít pravdu
a aspoň křičet, křičet, když se děje nespravedlnost.
Sebe přitom nešetřit, nelitovat.
Tak tedy odpusť, že se smířit nechci,
teď ještě ne, teď ještě ne,
jednou snad.
Kriste Pane, jednou snad!
Amen.
PAVEL KUKAL
Kompas
Jak složit z ramen světa tíhu,
když hrana zvoní lásce mé?
Daleko někde, na mém jihu
se ještě možná sejdeme.
Pohlédni k horám na obzoru:
k severu cesta odkrytá
ve světle sadů, v stínu borů.
A naše číše dopitá.
Je příliš dálky mezi městy.
Odcházíš? Nedbám znamení,
jak vytrácí se bílé cesty
do polí mezi kamení.
ZDENKA LÍBALOVÁ
Tobě, mé město
Otíráš se mi o nohy
a žebráš o verš
spadlý
z mého stolu
Ach Bože jak se neusmát
a nepřinést Ti
talíř poezie
Tobě mé město
s rozvázanou mašlí
soutoku
xxx
Labe se objímá s Vltavou
a zámek
na to shlíží
tak trochu blahosklonně
zívá vraty
a myslí si
ti mladí…
Loupe mu v kříži
a ohřívá se
v posledních paprscích
slunce
Automat na něhu
Do automatu na něhu
vhodím úsměv
navolím lásku
a odeberu tebe
ještě vonícího nocí
a zatím
nesplněným snem
xxx
Uvězním si tě
v procesoru svého srdce
a rozložím
do šestkové soustavy
vášně
To proto
aby tě nikdo kromě mě
nespočítal
xxx
Měsíčně uhradím
celou daň z tebe
ve formě polibků
a tichých pousmání
Ne nezpozdím se
ani o minutu
nechci aby mi exekutor
zabavil lásku
xxx
Na dobu neurčitou
propůjčím ti sebe
abys mohl
lístek po lístku
otrhat můj stud
a proměnit mě
v ženu
xxx
Stáhnu si
do počítače svého srdce
aplikaci tvého úsměvu
a na displeji
zabliká mi láska
Ne nevymažu ji
ale natrvalo
uložím do hardisku mysli
SVATAVA MÁŠOVÁ
Štěstí
Přikryla svět jak spící dítě
a vypráví mu pohádku:
Koledy, šupin plné sítě,
Vánoce v třpytném pozlátku.
Pak spoutaná jak ptáče v kleci
uklízí, kutí, shání věci,
hodiny nejdou pozpátku.
Krájí své srdce při večeři,
rozdává duši, ještě věří,
že najde poklad v cukrátku.
Na Štědrý den jak studna živá
hlubinu štěstí poodkrývá
a svět si brouká ze spaní…
Žena se nad ním naklání.
ALEŠ MISAŘ
Intelektuální požitek
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec –
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil –
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přehoustlá holubice –
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lončák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl – trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran
si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše hází do špajzu
a slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek!“
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne- na Nerudu neměl.
Zima, moje nevěsta
Zimo, nejsi zlá, má Zimo zamrzlá
za nehty ostříhaných obzorů
Jsi nešťastná, to vím,
jsi jako opuštěná hospodyně,
která kromě čistých ubrusů
nic na stůl neprostře.
Jen krkavci se rádi krmí samotou,
- ty znám - , jak z rozhozených zrnek máku
věštím z nich: Jsem nešťastný, to víš?
Kdy přijdeš na návštěvu, Zimo?
Neboj, u mě v krbu nehoří,
zde dřevo nazmar mrazem praská.
Přijď a neměj strach, že v náruči mi roztaješ,
svůj dech jsem odnaučil hřát.
Až vichr přivane tvé věno od pólů,
sněhovými jazyky se prvně políbíme.
Zimo, nejsi zlá, má Zimo zamrzlá,
sněž mi vstříc a buď má krásná nevěsta.
LENKA RIDZOŇOVÁ
modlitba květnová
do šedivého rána se probudit a vstát
nějak přežít do večera
v noci snad zapomenout
touha někdy bolí
ale bez ní
nemá život barvu
není žádné proč a kvůli čemu a komu
Pane Bože
o oheň radosti
světlo života
čerstvou vodu
teplo lidskosti
o touhu prosím
být jako laň
co touží po živé vodě
bych chtěla
Modlitba červnová
Duchu svatý
vaneš kam chceš
někdy Tě cítím
jako dotyk motýla
přineseš radost
někdy je to vichr
dějí se velké věci
někdy mi foukáš do obličeje
jdeš proti mně
chceš mě od něčeho odradit?
prosím
nepřestávej
se svým dílem obnovy
probouzení
amen
modlitba prosincová
Moje tělo i duše si žádají své.
Bolest těla se do duše zarývá,
slabá a neduživá duše není s to
dát hybnost rukám a nohám.
Celé já potřebuje pohlazení,
naplnění, probuzení krásou,
prožitek radosti.
Nejde to oddělit.
Vůně chleba, čerstvý vzduch,
dobrá kniha, tichá modlitba.
A spousta dalšího je životo-dárná.
Životem neproplouvám,
ale pro-žívám se jím.
Za tu celost děkuji,
Pane Bože,
krásně jsi vymyslel,
jak jsou tělo a duše propleteny.
K tobě se chci pro-žít.
Jdeš mi naproti.
Svým Duchem.
Děkuji.
Amen.
JAROSLAV SCHNERCH
Čas půlnoční
Po loku svařeného vína
se rozehřál i starý sníh
a předvádí nejmrštnější vločky
podpatky člověčí vzdorovitě zabořené
míří za nápěvem
půlnoc postupně odkvétá
na tvářích přimrzají nové vteřiny
ale zbytky žalmu na ramenech
stále prozpěvují po staru
MIROSLAV SÍGL
Víš, co je štěstí?
Víš, co je štěstí?
Když maminka tvoje
modlí se –
však ty víš komu…
A ty se z velké dálky
vracíš domů.
Hle, to je štěstí.
Víš, co je štěstí?
Když žena tvoje
setře si z čela pot
a ty ji políbíš
za všechny chvíle,
nepokoje,
co s tebou musí protrpět,
i za ten pár opravených bot,
však ty víš.
Hle, to je štěstí.
Víš, co je štěstí?
Když nemáš v dlani nic
a v hrudi tvé
je přece cosi,
až srdce se ti vzpíná.
A ty vysušíš pár kapek rosy,
protože přítel tvůj
nezapomíná.
Hle, to je štěstí.
Víš, co je štěstí?
Když vnuci tvoji
se dožadují vzpomínek
(ne pro čítanku nebo školu)
a přitom se bojí,
aby ti nezhas ohýnek,
a byli jste ještě
dlouho spolu.
Hle, to je štěstí.
Neodsuzuj
Srdce mi přetéká bolestí bílou,
rtů se mi dotekl obláček smutku.
Láska má v očích krůpěje rosy
a slzami prosí –
neodsuzuj.
Vždyť zůstávám stále duší Ti milou,
zájem můj Tobě náleží vskutku.
V očích se lesknou krůpěje rosy
a láska prosí –
neodsuzuj.
JIŘÍ ZUBÍK
Vysoko pod nulou
Vinice
svaté Ludmily
se třese
zimou,
na kůži
samá
zježená tyč.
Teprve teď
jsem zjistil,
že na nich visí
čepce Středohoří,
šály řek,
přehozy polí,
kožíšky luk.
Málo
na zahřátí?